Řekli o šansonu

Často mluví, aniž byl zpíván. Často klade otázky, na které nelze odpovědět. Někdy šeptá, že je mu sotva rozumět, jindy se rozkřičí na celé kolo, a chce-li dojmout, je ochoten i brečet. Občas, snad pod vlivem vrozené empatie, jako by povolil v soustředění, a tehdy není s to dodržet obecně známé a všeobecně platné intonační zásady, svůj vlastní rytmus z nich nevyjímaje.

U žánrově tolerantních jedinců s muzikální fantazií však bývá poměrně oblíben zejména pro svou charakteristickou stylovou rozmanitost, sahající od staropražského kupletu přes vídeňský valčík, košický čardáš a jakutskou dumku až po alabamský spirituál – i dál. Od již vyjmenovaných i od ostatních ho většinou spolehlivě rozeznáme podle toho, co ho opravdu baví a co mu jde nejlíp; podle jeho vlastních textů. Doslova se v nich vyžívá! Přemýšlí o nich, baví se jimi, fabuluje, hraje si, hraje. Hraje jimi i s nimi. S kýmkoli, s čímkoli, o čemkoli. Kolikrát přitom na okolí působí hůř, než Blázen; když sebou ve chvilce nechá projít celý příběh, celý román, celou ságu – i víc. Do rolí obsadí Židli, Lásku, Malíře, Boha, Studenta, Válku, Měsíc, Matku, Štěňátko, Sluníčko, Nemoc, Cypřiš, Bídu, Knedlíky, Jistotu, Nevinnost, Zen, Nůž, Úpadek, Vrásku, Sáně, Lehkost, Krále, Čest i Smrt, mluví o nich o všech jako o Chlebu, podbízí se jim, zamiluje se do nich, vyzve je na Souboj, pohrdne jimi, oslaví je a vzápětí se jim vysměje… Nám, ostatním, ještě nevyjmenovaným, se přitom dívá do očí, do oken, do vzpomínek, do snů, do dnů, do spižíren, do peněženek i do méněcenností, aby obratem slova poslal dál další příběh, jehož záblesk tam uviděl.
Šanson je nevyzpytatelná, těžko zvladatelná, ale bystrozraká píseň.
Jeho autoři a jeho interpreti mu zpravidla bývají podobní.

(Autorka článku: Ester Kočičková, CD Šanson  SU 5472-2, Supraphon 2003)